Východočeské muzeum v Pardubicích, Zámek čp. 2, 530 02 Pardubice vcm@vcm.cz
+420 466 799 240

1920–1938 / 38, 39, 44, 47

Úvod Muzeum Archiv výstav a expozic Archiv výstav a expozic 2021 Věci vyprávějí 1920–1938 / 38, 39, 44, 47

38 / Hedvábný dámský deštník, polovina 19. století

Darovala Lidmila Svobodová z Pardubic, 23. 12. 1926
 Inv. č. OD 1

 Dámský deštník byl vyroben kolem poloviny 19. století. Je zhotoven z hedvábí, má devět kosticových žeber s mosaznými špičkami, díly jsou ručně sešívány. Rukojeť je dřevěná, deštník má mosazný uzávěr s označením výrobce K. K. Landesprivilegirte Regen- Sonner Waren Fabrik, Joseph Riff el in Wien. Joseph Riff el byl známý vídeňský výrobce deštníků a slunečníků. Přispěl ke zdokonalení jejich výroby, experimentoval i s užitým dřevem a jeho opracováním.
Deštník věnovala do muzea 23. prosince 1926 paní Lidmila Svobodová, vdova po prvním řediteli měšťanské dívčí školy v Pardubicích Josefu Svobodovi (1836–1911), jenž se velmi zasloužil o vzdělávání dívek v regionu. Stál také u založení první české pokračovací školy pro dívky v Pardubicích roku 1882, byl členem okresní školní rady, jedním za zakladatelů Muzejního spolku (a také jeho pokladník), pokladník Literárního spolku a rovněž činovník Okrašlovacího spolku.

39 / Vějíř ze Slovanského bálu, 1861

Darovala Jindřiška Divišová z Přelouče, 1930
Inv. č. OD 30

Dámský papírový vějíř pochází ze Slovanského bálu, který se konal v neděli 10. února 1861 ve Vídni. Bál se nebývale vydařil, což lze přičíst také aktuálně uvolněným politickým poměrům. Účastnilo se ho několik ministrů, řada diplomatů a zástupci slovanských národů habsburské monarchie. Pánové dostali taneční pořádky, dámy obdržely tyto vějíře, které připravil akademický malíř pan Kolář (pravděpodobně herec a malíř František Karel Kolár). Vějíře se prodávaly také po plese. Na žebrech jsou vyobrazeny páry v národních krojích a pod nimi medailonky s podobiznami významných osobností jednotlivých slovanských národů.
Vějíř darovala muzeu 31. března 1930 paní Jindřiška Divišová, vdova po řediteli cukrovaru v Přelouči Janu Vincenci Divišovi (1848–1923), prostřednictvím jeho bratra Václava Diviše (1839–1934), tehdy už inspektora dráhy ve výslužbě v Pardubicích. Oba bratři Divišové byli významní vlastivědní pracovníci a pardubičtí rodáci.

44 / Taneční pořádek, 1886

Darovala Albína Kabeláčová z Pardubic, 8. 5. 1933
Inv. č. OD 1530

Taneční pořádek byl vydán pro ples mládenců pardubických, konaný 1. února 1886 v proslulém sále Odeon na Veselce. Hostinec a pozdější legendární hotel Veselka představoval po roce 1858, kdy majitel Jan Kašpar přistavěl sál Odeon a budovu učinil jednopatrovou, významné centrum kulturního života Pardubic. V Odeonu koncertoval Bedřich Smetana, konaly se zde divadelní představení, četné bály, akademie, věnečky apod. Na podzim se zde scházeli členové parforsní společnosti. Vše skončilo v roce 1905. Sál se přestal vyplácet a otec slavného aviatika Jana Kašpara ho přestavěl na kavárnu.
Pozvánku muzeu věnovala Albína Kabeláčová, industriální učitelka na penzi v Pardubicích, v roce 1933. Tato dáma působila od roku 1886 jako industriální učitelka ve Svinčanech, později učila také v Cholticích. Zemřela v Pardubicích v roce 1939.

47 / Hůl rákosová, druhá polovina 19. století

Daroval Jan Wiedersperg, velkostatkář z Medlešic, 30. 4. 1934
Inv. č. OD 259

Rákosová hůl je zajímavá především svým původem. Patřila příslušníkovi šlechtického rodu Malovců, o čemž svědčí oválný štítek s erbem rodu, který se na holi nachází. Tento erb s fi gurou přední poloviny koně je velmi podobný znaku pánů z Pardubic, ale v tomto případě se nad ním nachází koruna se sedmi perlami (svobodný pán).
Kořeny šlechtického rodu Malovců sahají údajně až do 14. století. Žili v jižních Čechách, odkud se postupně rozšířili i do dalších částí Čech, včetně východních.
Hůl vlastnila rodina generála Antonína Malovce z Kosoře (1846–1905), který pobýval v letech 1897 až 1898 v Pardubicích. Tento pán ve své kariéře dosáhl vysokého postu císařského podmaršálka a velitele 13. armádního sboru v Záhřebu. Předmět se do sbírek dostal prostřednictvím velkostatkáře Jana Wiedersperga z Medlešic, který ho muzeu věnoval v roce 1934.