Východočeské muzeum v Pardubicích, Zámek čp. 2, 530 02 Pardubice vcm@vcm.cz
+420 466 799 240

1920–1938 / 30, 32, 43, 49

Úvod Muzeum Archiv výstav a expozic Archiv výstav a expozic 2021 Věci vyprávějí 1920–1938 / 30, 32, 43, 49

30 / Pardubický zámek

Zakoupen od barona Richarda Drascheho, 1920

Muzeum se na pardubický zámek dostalo vlastně jen shodou okolností, protože po zbourání staré barokní radnice, ve které do roku 1892 sídlilo, pro něj už nebylo místo, a proto se začaly usilovně hledat důstojné prostory k uložení jeho sbírek.
Muzejní spolek intenzivně sháněl peníze na stavbu nové muzejní budovy a ještě v roce 1919 představovala její výstavba hlavní strategický cíl spolku. Záhy však přišla pozemková reforma a baron Richard Drasche, který do té doby držel pardubický velkostatek jako zdroj peněz, začal rozprodávat majetek. Muzejnímu spolku šlo původně především o Kunětickou horu, která byla také součástí velkostatku a jejíž hrad byl ohrožen, ale nakonec vedly okolnosti k tomu, že byl v roce 1920 společně s hradem zakoupen také zámek v Pardubicích. Jedná se o náš nepochybně největší exponát, jediný nemovitý.
Fotografie zachycují exteriér pardubického zámku a stavební úpravy ve Velkém gotickém sále na počátku 20. let 20. století.

32 / Model statku z Bezděkova u Přelouče

Získán od Josefa Hanuše, autora, pravděpodobně 1924
Inv. č. E 935

Model venkovského statku podle vzoru dnes už neexistujícího stavení čp. 11 z Bezděkova u Přelouče (na místě dnešního domu čp. 62) postavil místní učitel, nadšený národopisný pracovník a aktivní člen řady spolků Josef Hanuš (1858–1938), jenž v Bezděkově působil v letech 1881–99. Tento pardubický rodák učil také v Osicích, Semíně a Třebosicích, tudíž venkov na Pardubicku důvěrně znal.
Je možné, že model zhotovil už pro národopisnou výstavku v Přelouči v roce 1883, je ale pravděpodobnější, že ho vytvořil až pro Národopisnou výstavu českoslovanskou, která se uskutečnila roku 1895 v Praze a na které Hanuš prokazatelně vystavoval. Tvůrce svůj model dále upravoval, k jeho předání do muzea došlo pravděpodobně až roku 1924. Nicméně prameny o této akvizici nehovoří zcela jednoznačně, jelikož ne vše, co tehdejší členové Muzejního spolku do sbírek sami věnovali, bylo „papírově“ řádně zaevidováno.

43 / Zásobnice lužické kultury z Lukovny (Sezemic)

Nález Adolfa Matyse, učitele, 4. 2. 1933
Inv. č. A3799

Mezi největší nádoby ve sbírkách Východočeského muzea jistě patří keramická zásobnice lužické kultury z mladší doby bronzové z Lukovny, která nejspíš sloužila ke skladování potravin nebo tekutin, snad piva. Uvnitř nádoby měly být uloženy tři opracované kameny – části zrnotěrky, což byl nejstarší známý nástroj na zpracování zrna, předchůdce žernovu. Šťastným nálezcem zásobnice, jejíž rozměry činí 71 cm na výšku a 100 cm v průměru, byl pan učitel Adolf Matys. K objevu došlo počátkem ledna 1933 v písníku pana Pilaře v hloubce 70 cm. Tím však příběh zásobnice zdaleka nekončí, neboť díky starým fotografiím pana stavitele Pilaře víme, že tento objemný a cenný předmět bezprostředně po nálezu putoval do Pardubic na koňském povoze. V muzeu pak členové Muzejního spolku (na snímku tehdejší jednatel Emanuel Froněk s dalšími pracovníky muzea) nádobu zrestaurovali ze 126 střepů.

49 / Truhlice cechovní řeznická, 1675

Darovala Pavla Kavánová-Šírová, 1937
Inv. č. Ř 1268

Dubová truhlice zdobená intarzií je truhlou cechovní – na jejím víku je patrný znak cechu řeznického, čili lev držící sekeru. Podle pověsti získali řezníci tento čestný symbol za to, že roku 1310 pomohli Janu Lucemburskému s jeho příjezdem do Prahy, když sekerami rozbili bránu. Jelikož řezníci tento symbol používali všeobecně, nelze podle něj určit přesné místo původu ani užívání předmětu.
Cechovní truhlice byly pro společenství řemeslníků důležité jak po stránce praktické – ukládaly se do nich peníze, písemnosti a další předměty – tak i z hlediska cechovních rituálů – například cechovní schůze začala až poté, co byla truhla otevřena.
Do muzea se truhlice dostala, podobně jako předchozí předmět, díky Pavle Kavánové-Šírové, která ji, jak stojí v přírůstkové knize, darovala „k uctění [...] památky svého prvního muže Jana Šíra“ v roce 1937.