Východočeské muzeum v Pardubicích, Zámek čp. 2, 530 02 Pardubice vcm@vcm.cz
+420 466 799 240

1880–1892 / 10, 12, 13, 14

Úvod Muzeum Archiv výstav a expozic Archiv výstav a expozic 2021 Věci vyprávějí 1880–1892 / 10, 12, 13, 14

10 / Dva železné plátované klíče z Opatovic nad Labem

Daroval Václav Morávek, mlynář v Opatovicích, 28. 5. 1885
Přír. č. 22164, 22165

Benediktinský klášter v Opatovicích nad Labem představoval před husitskými válkami největšího pozemkového vlastníka v našem regionu. O jeho údajném bohatství vypráví i Jiráskovy Staré pověsti české, ale i další legendy tradované dodnes. Klášter byl silně poznamenán ještě před husitskými válkami (vyloupen 1415), definitivně ho však zničili husité v dubnu roku 1421.
Klíče z opatovického klášteřiště patří bezesporu k perlám středověké části archeologické sbírky. O jejich nálezových okolnostech toho kromě geografického původu bohužel mnoho nevíme. Do sbírek byly darovány mlynářem Václavem Morávkem, jehož mlýn ležel na území bývalého opatovického kláštera. Klíče vstoupily ve známost nejen východočeské veřejnosti díky své výzdobě provedené v gotickém slohu. Právě dekor ok obou předmětů připomíná gotickou kružbu – rosetu 15. století.

12 / Alba fotografií z Kavkazu, druhá polovina 19. století

Daroval Ing. Josef Boháč, pardubický rodák a podnikatel v Rusku, 26. 12. 1888
Inv. č. FA-A-74

Ing. Josef Boháč nepřivezl z Kavkazu pouze zbroj od svého tchána, ale také alba fotografií, která zobrazují lid, stavby i krajinu tehdejší ruské Gruzie. Na snímcích jsou muži se zbraněmi, vznešené dámy různých etnik, náboženské stavby, kavkazská krajina, moderní architektura vzniklá s příchodem Rusů a cizinců. Jsou zde zachyceni také obyčejní lidé při své každodenní práci, často i se svými zvířecími pomocníky. Kontrast nastupující modernosti a tradičního života, který se po staletí neměnil, doslova bije do očí.
Josef Boháč tyto snímky takřka jistě nefotografoval sám, ale využil služeb fotografického závodu V. Barjanova v Tiflisu (Tbilisi). Zřejmě se jedná o fotoalba nabízená turistům-cestovatelům. Originální popisky v albech jsou psané rusky, ale Josef Boháč je přeložil a pod snímky vepsal česky. Možná je ale přeložili až pánové z pardubického Muzejního spolku.

13 / Tesák pro pěchotu a myslivce vz. 1845, Sasko

Daroval Jan Hušek z Hradiště na Písku, 1889
Inv. č. Mil 231

Válka roku 1866 přinesla po 50 letech klidu východním Čechám rozsáhlé pohyby vojsk, bitvy, drancování, vlnu uprchlíků a epidemii cholery. V Pardubicích se během čtyř měsíců vystřídali saský král Jan, pruský král Vilém I. a rakouský císař František Josef I.
Jelikož po válce následovalo ve střední Evropě dalších 48 let míru, udržela se vzpomínka na tento konflikt v povědomí místních lidí dlouhá desetiletí a předměty, které ho připomínaly, se od počátku existence pardubického muzea objevovaly v jeho sbírkách. Patří k nim také saský tesák vzor 1845 pro pěchotu a myslivce, nalezený při dobývání pařezu v bažantnici, zřejmě u pardubické Cihelny, do které to měl Jan Hušek, starosta Hradiště na Písku a dárce předmětu, jednoznačně nejblíže (byť nemusel být nutně nálezcem). Bažantnice navíc leží u silnice, po které od Hradce Králové 3. a 4. července 1866 prchala poražená rakouská armáda a také její saští spojenci.

14 / Vyšívané dámské pantofle

Daroval Alois Vostřebal, pardubický rodák a hudebník, 1882
Inv. č. OD 6

Pantofle z bílého plyše, vyšité zlatým dracounem a cetkami, daroval pardubickému muzeu Alois Vostřebal (1839–1916), pardubický rodák a hudebník, který na svých studijních cestách navštívil Rusko, Německo i Balkán. Ze zahraničí přivezl řadu roztodivných suvenýrů (např. kokosový ořech), přičemž část z nich věnoval do muzejních sbírek.
Pantofle jsou v přírůstkové knize zapsány jako „jeden pár tureckých ženských pantofly“. Nemusí však nutně pocházet z Turecka, dárce je mohl získat na Balkáně, odkud k nám po roce 1878, kdy Rakousko-Uhersko obsadilo Bosnu a Hercegovinu, začala přicházet řada předmětů.
Pantofle představují jeden z nejstarších přírůstků sbírky odívání, která byla původně součástí etnografie. V 60. letech 20. století už mělo muzeum textilních položek tolik, že byly vyčleněny do samostatné sbírky, která dnes patří k největším pokladům Východočeského muzea a z níž je „zásobována“ téměř každá výstava.