Východočeské muzeum v Pardubicích, Zámek čp. 2, 530 02 Pardubice vcm@vcm.cz
+420 466 799 240

1920–1938 / 31, 33, 34, 35, 37, 42, 45

Introduction Museum Past exhibitions Archiv výstav a expozic 2021 Věci vyprávějí 1920–1938 / 31, 33, 34, 35, 37, 42, 45

31 / Pozvánka na otevření pardubického zámku, 1921

Korespondence Václava Diviše, sbírka rukopisů
Inv. č. Rkp 7/006/81

Ačkoli Muzejní spolek původně vnímal setrvání v nájmu na pardubickém zámku jako provizorium a ještě v roce 1919 usiloval o stavbu vlastní nové budovy, rok nato se situace změnila. Spolu s Kunětickou horou koupil od barona Drascheho rovněž zámek a z nájemníka v cizích prostorách se rázem stal pan domácí. Spolek musel v první řadě zajistit provoz celého areálu a jeho ekonomiku, ale rovněž potřeboval veřejnosti ukázat, že nové sídlo, koupené z velké části díky její přízni, může lidem také sloužit. Jednou z prvních věcí, kterou Muzejní spolek návštěvníkům nabídl, bylo zpřístupnění zámeckých valů. Městská kronika uvádí, že na jaře 1921 upravoval pardubický Muzejní spolek zámecké valy „v ladný sad“, přičemž v neděli 10. dubna 1921 došlo k jejich slavnostnímu otevření. Současně na ten den připadalo 400. výročí úmrtí Viléma z Pernštejna na Pardubicích.
Pozvánka na tuto akci, která je zde vyobrazena, byla zaslána jednomu ze zakladatelů Muzejního spolku v Pardubicích Václavu Divišovi (1839–1934), v té době už inspektoru dráhy ve výslužbě.

33 / Bronzová sekera (čakan) z Kavkazu

Daroval Antonín Sluga, řídící učitel v Dolních Ředicích, 31. 12. 1925
Přír. č. 14639

Na konci roku 1925 byly pardubické muzejní sbírky obohaceny o exotický archeologický nález – bronzovou sekeru s širokým oboustranně odsazeným ostřím z kavkazské oblasti. Artefakt lze předběžně datovat do pozdní doby bronzové. Předmět daroval do muzea řídící učitel v Dolních Ředicích Antonín Sluga, příslušník učitelské dynastie, která působila na různých venkovských školách ve východních Čechách.
Jak se předmět dostal do Slugova vlastnictví, to už dnes zřejmě nezjistíme. Můžeme se jen domnívat, že si sekeru někdo přivezl jako suvenýr z cesty do Ruska ještě před první světovou válkou. Nebo to byl někdo, kdo utekl před výdobytky bolševické revoluce z Ruska zpět domů; takových lidí tehdy nebylo málo. Sekeru však mohl přivézt i některý z navrátivších se legionářů.

34 / Německá jezdecká karabina přestavěná z francouzské pěchotní pušky

Daroval plk. Jan Perner z Pardubic, 1925
Inv. č. Mil 8

V roce 1925 daroval plukovník československého vozatajstva ve výslužbě Jan Perner (1870–1926) pardubickému muzeu více než 170 zbraní a militárií. Jednalo se zcela jistě o předměty, které získal v průběhu první světové války nebo záhy po ní. Věci nabraly tak rychlý spád, že děkovný list Muzejního spolku už nebylo komu předat, jelikož Jan Perner 28. března 1926 zemřel. Mezi darovanými zbraněmi byla i puška-světoběžnice. Vyrobili ji ve Francii ve městě Mutzig jako jehlovku Chassepot, která měla válčit proti Němcům. Válčila, ale byla zajata a odvezena do Německa. Tam ji zkrátili, změnili její ráži a udělali z ní jezdeckou karabinu, protože karabin měli Němci nedostatek. Zbraň nějakou dobu sloužila u německého vozatajstva a pak se zřejmě dostala do skladů. Puška se pak objevuje až jako součást daru Jana Pernera. Těžko říci, zda se zastaralá karabina dostala znovu do války nebo ji plukovník Perner získal z nějakého výprodeje ještě před ní.

35 / Bižuterní prsten z první světové války

Daroval Stanislav Zelenka, 1928
Inv. č. OD 357

Prsten z červených korálků byl vytvořen v době první světové války, a to přímo na italské frontě. Vojáci si nezřídka krátili čas a zaměstnávali se podobnými rukodělnými činnostmi, mimo jiné i výrobou jednoduchých šperků. Prsten muzeu daroval Stanislav Zelenka, který pocházel z Jindřichova Hradce, kde se v roce 1875 narodil. Na Pardubicko přišel patrně kolem roku 1900 jako učitel, prošel školami v Pardubičkách a v Kuněticích, načež zakotvil na staroměstské chlapecké škole v Pardubicích. Angažoval se pak i v dalších oblastech, byl jedním ze zakladatelů pardubického včelařského spolku.

37 / Depot zlatých šperků ze Srchu

Darovali František Štancl a František Potěšil, 1928
Inv. č. A5151 až 5155

Archeologickou sbírku pardubického muzea výrazně obohatil depot zlatých drátěných náramků a drobných zlomků ze Srchu, pocházející z období lužické kultury, tedy mladší doby bronzové (14.–4. století př. n. l.). K jeho objevu došlo dne 21. února 1928 na poli pana Jiráska. Nález učinil čeledín – ruský běženec Ivan Šišajev u stodoly v hloubce 60 cm. Jak konstatoval autor první odborné zprávy Bedřich Svoboda: „Z nálezu přirozeně mnoho zmizelo...“. S osudy šperků před uložením v muzeu nás seznámil pan Josef Hanuš, správce muzejních sbírek, který byl osobně u akvizice části pokladu. Díky jeho Soupisu přijatých darů víme, že se Šišajev nálezem pochlubil v hospodě Josefa Mládka, kterému prodal jeden náramek. Několik dalších kusů pak bylo rozprodáno jiným osobám. Do archeologické podsbírky byly zachráněny čtyři náramky a drobné zlaté plíšky.

42 / Štípaná a retušovaná dýka s listovitou čepelí z Osic

Předáno z četnické stanice ve Ždánicích, 26. 6. 1933
Přír. č. 22846

K cenným nálezům z období pozdní doby kamenné (eneolitu) až starší doby bronzové patří kamenná (silicitová) štípaná dýka, kterou pardubickému muzeu předali četníci z četnické stanice ve Ždánicích v červnu 1933. Artefakt byl objeven v březnu téhož roku na poli Františka Kratochvíla na parcele číslo 99. Zajímavé je, že na stejném pozemku byla nalezena další pazourková dýka obdobného stáří, a to už v roce 1924. Bohužel neznalost bližších nálezových okolností značně komplikuje interpretaci obou nálezů, jejich příběh tudíž už zřejmě neobjasníme.

45 / Krasopisy žáků pardubické reálky, 1859

Získáno v období mezi světovými válkami
Inv. č. ŠUP 259

Ve druhé polovině 19. století a vlastně až do druhé světové války byla chloubou Pardubic střední škola – reálka. Občané si uvědomovali, jak důležité je pro ně vzdělání, a proto když byla možnost z dosavadní nižší reálné školy učinit vyšší (1863), neváhali se o to zasadit a následně provoz dlouhá léta také financovat. Škola jim však dala nejen vzdělané syny – absolventy (dívek se tento typ vzdělávání dlouho netýkal), ale ve městě se uplatnili také profesoři; ve spolcích, občas i ve firmách a také v obecní, zemské i celostátní politice (např. Jiljí Vratislav Jahn).
Z pardubické reálky se v muzejních sbírkách dochovaly krasopisy jejích žáků. Psaly se dvakrát ročně, poté byly za celou třídu svázány a uloženy. Některé pocházejí ještě z hlavní školy, která byla předchůdkyní reálky. Bývaly od začátku součástí samostatné sbírky nazývané pedagogické muzeum, kterou v éře Muzejního spolku vytvořili jeho členové – páni učitelé.