Magie – ovládnutí ohně a země za účelem stvoření kovových předmětů. To bylo silně specializované řemeslo i umění a v minulosti mu byl přisuzován božský původ. K nejstarším kovovým předmětům patří zlaté ozdoby. Zlato se získávalo rýžováním, později i těžbou rud. O něco později se objevily ozdoby i zbraně z mědi a následně z její slitiny s cínem – bronzu. Na sklonku doby bronzové a v době železné už se kovy, včetně železa, staly tak běžnými, že se z nich dělalo prakticky všechno – od luxusních mečů ze skládané svařované oceli a šperků až po hřebíky.
PROČ SE NA TO DÍVÁM
Metalurgie – získávání kovů z rud a hornin a jejich následné zpracování – byla náročný a dlouhý proces, který začal před mnoha tisíci lety na Blízkém a Předním východě. Ve střední Evropě se s kovy setkáváme v eneolitu, který bývá někdy označován jako chalkolit neboli doba měděná. V našem regionu se před téměř 6000 lety objevují první masivní měděné sekeromlaty (č. XX) a sekerky. Kov tehdy ještě nezevšedněl, byl vzácný. Skutečný rozmach kovů – nyní již nové slitiny mědi a cínu – přichází před více než 4000 lety s dobou bronzovou. Zprvu šlo především o ozdoby, dýky a sekery (č. XX). Později, od střední doby bronzové, se podíl i spektrum kovových předmětů extrémně rozšiřuje. Šperky, jehlice, sekery, nože i meče se stávají skutečně žádaným zbožím. Před téměř 3000 lety se přidává novinka, a co víc – relativně snadno dostupná ruda, z níž se pomocí hutnění dal získat nový kov: železo. Zprvu bylo užíváno jen na drobné nožíky (č. XX) či náramky, později téměř na vše. Železo však zcela nevytlačuje zlatavý bronz – ten zůstává prestižním materiálem především ve šperkařství a u vzácných nádob.
Nenechte se zmást antickými autory (jako byl Hésiodos) ani romantiky 19. století – tzv. „zlatý věk“ lidstva patrně nikdy neexistoval. Kam až možnosti archeologie sahají, setkáváme se s projevy násilí vůči druhým jedincům. A s tím jde ruku v ruce inovace a zefektivňování nástrojů – zbraní. Od nejstarších kamenných (snad i dřevěných a parohových) seker a mlatů po měděné, bronzové a železné sekery, dýky, meče, kopí a hroty šípů. Mnohé z nich nebyly jen efektivní zbraní, ale staly se zároveň statusovou záležitostí. Měly magický význam, byly zdobeny a stávaly se insignií svého majitele v rámci tehdejší hierarchie.
HLAVNÍ PŘEDMĚTY
Meče se u nás objevují od střední doby bronzové (č. XX) a stávají se symbolem statusu válečníka de facto až do novověku. Velkým unikátem je meč (spatha) z hrobu muže – patrně příslušníka elity – nalezeného při záchranném výzkumu ve Slatiňanech z 5. století n. l. (č. XX). Jedná se o mistrnou kovářskou práci. Na čepel byla použita technologie nepravého damašku (nauhličené oceli) a meč obsahuje heterogenní jádro. Kromě výrazného zlepšení užitných vlastností kovu tak vznikla i unikátní kresba na povrchu čepele. Originál najdete v místnosti 3 přímo v hrobě elitního bojovníka.
ZAJÍMAVOST
Střelba nebyla jen o lucích se šípy, ale také o vrhání různých kulových projektilů – nejčastěji hliněných. Ty se však v archeologických nálezech téměř nedochovávají; ze starších zpráv je zmiňováno například hradiště Topol. Naopak hrotů šípů máme k dispozici více. Zprvu, před více než 4000 lety, byly vyštípané z kamene. Později, před 3500 lety, se objevují bronzové hroty s tulejkou a křidélky. V době železné se k nám dostávají východní bronzové trojbřité či trojboké (tzv. skytské) šipky a záhy se objevují i hroty železné. Všimněte si, jak jsou oproti středověkým všechny velmi drobné. Přesto byly velmi efektivní a i po tisíciletích zůstávají stále ostré.
