Náboženství, rituály, mytologie s bohy, jejichž jména nikdo nezapsal, a příběhy, které se opatrně, často velmi neúspěšně snažíme číst. Patrně nejnáročnější částí archeologie je interpretace duchovního světa dávných populací. Máme k dispozici předměty, u nichž tušíme, že mohly mít i jiný význam. Na základě etnografických paralel či analogií z klasického světa, kde již existují písemné prameny, se snažíme odhalovat to, co mělo být navždy skryto. Z toho, co víme, byla slunce a dar stvoření – plodivá síla – alfou a omegou většiny pravěkých náboženství.
PROČ SE NA TO DÍVÁM
Hranice mezi každodenním a sakrálním světem v pravěku byla velmi tenká. Netvrdíme, že všechny předměty, na něž se díváte, jsou jednoznačně rituální. Vždy se mohlo jednat o hračky, miniatury (č. 19, 20, 23, 24, 35), hudební nástroje (č. 30, 32–34) anebo ozdoby. Funkce těchto předmětů není jednoznačná, nejsou standardní, a proto mohly být z různých důvodů součástí dávných kultů.
Pravěký svět patrně nebyl lineární, ale cyklický – boj temnoty se světlem vedl k znovuzrození v jarních měsících. Umět se dobře orientovat ve střídání ročních období bylo od zemědělského pravěku zásadní pro přežití. Slunce jako dárce života, tepla a úrody se stalo ústředním symbolem (č. 44). Jeho stylizaci v různých formách známe z keramických nádob, rytin i nejrůznějších předmětů. Solární symboliku spatřujeme v artefaktech s paprsky – kolech s loukotěmi z doby bronzové (č. 39) a železné (č. 38), většinou zhotovených právě ze zlatavého bronzu. Se sluncem skrze svou barvu a cennost spojujeme i zlaté předměty. Zlaté drátěné svitky (č. 43a–d) mladší doby bronzové jsou většinou nacházeny jako obětiny. A možná právě proto, že i stěhovaví ptáci míří za sluncem, jsou často zosobňováni jako jeho průvodci (č. 42). V opozici vůči slunci na temné straně roku stojí měsíc – tzv. měsícovité idoly („mondidoly“, č. 2–4) se často objevují v hrobech, někdy i na sídlištích ze závěru doby bronzové a počátku doby železné.
Nejpozději od zemědělského pravěku (patrně však již od paleolitu – Venuše) byla důležitá plodnost (zvířat i lidí) vznikající z konjunkce mužského a ženského principu. Pravděpodobnou falickou symboliku vidíme v rohatých částech nádob (č. 11, 14, XX), keramických a kamenných plastikách či zlomcích (č. 9, 10, 12, 13). Ženský prvek spatřujeme v nádobkách zdobených gynekomorfními motivy (č. 26) – často s prsovitými výstupky. Snad insignií kněžky byla masivní vícedílná spona z mladší doby bronzové (č. 45).
K projevům rituálního chování patří záměrné ukládání – obětování předmětů bohům, ať již v personifikované podobě, či přírodním jevům (prameny, strže, řeky atd.). Vitrína je koncipována ze dvou pohledů: z jedné strany nahlédnete do náboženství, zatímco druhá strana vás provede fenoménem depotů – záměrně ukrytých pokladů a obětin.
ZAJÍMAVOST
Odvěký příběh nekonečného putování, přežití a znovuzrození částečně spatřujeme na unikátní, téměř 3000 let staré bronzové nádobě z Kladiny (V2:1). Na jejích plecích vidíme vodní ptáky, kteří táhnou bárku a na ní životadárné slunce. Obdobně Apolónův vůz (coby personifikace Slunce) je tažen labutěmi do Hyperboreje – země věčného života – a následně se vrací (na jaře) do Řecka, kam s sebou přiváží teplo a plodnost. Nebo egyptský bůh slunce Ré pluje po nebeském Nilu a nese světlo, aby se večer vydal podsvětní temnotou, porazil bájného hada a s rozbřeskem se znovu vrátil.
