Téměř každý pomník ve veřejném prostoru od svého vzniku až po případnou deinstalaci představuje určitý politický čin a jen málokdy zcela souzní s většinovým historickým vědomím. Příběh Památníku osvobození na náměstí Republiky v Pardubicích naplňuje tuto zásadu vrchovatou měrou. Diskuse kolem takzvaného Rudoarmějce mohou historikům posloužit i jako laboratoř, ve které ožívá kulturní a historická tradice v kontextu současného dění, historických reminiscencí a snahy společenství vyrovnat se s vlastní minulostí.
Na tomto poli hraje velmi důležitou roli právě muzeum, neboť ve službách společnosti mimo jiné pečuje o historickou paměť, pomáhá k jejímu formování a nastavuje jí zrcadlo. Pro nás jsou pomníky a památníky zvláštními nositeli kulturní a historické paměti. Vžitá představa, že muzejníci vehementně brání likvidaci podobných monumentů, není zcela opodstatněná, protože naše důležitá úloha přichází i ve chvíli jejich deinstalace, abychom je zdokumentovali či uložili do depozitářů. Nebo ještě jinak. Přemisťování pomníků je pro historika stejným legitimním projevem živého vztahu našeho společenství k minulosti, stejně jako jejich vznik, využívání, uctívání, přepisování, likvidace, nepostavení nebo spory o ně.
Po roce 1989 se v Pardubicích začalo diskutovat o přemístění Památníku osvobození. A téma je stále živé, dnes možná i více než před lety. Do vášnivých debat vstupovali a vstupují různí odborníci a autority. Mnohdy protichůdná vyjádření nepochybně vedou k otázce, kde je hranice mezi odborným vyjádřením a osobním postojem odborníka. Také si můžeme všimnout, že se názory některých historiků po ruské invazi na Ukrajinu proměnily. To je ale přirozené. Historik je totiž součástí živého společenství, stejně jako všichni ostatní žije v běhu velkých i regionálních dějin a má právo svůj osobní postoj měnit. O to těžší to mají ale politici, kteří si zvykli, že v komunikaci s veřejností je lepší vsadit na názory nezávislých odborníků, a to i tam, kde se veskrze jedná o politické rozhodnutí. Pomníky a památníky se totiž do veřejného prostoru dostávají politickým rozhodnutím, a tak z něho zase i odcházejí. Často pak za velmi bouřlivých okolností.
Přesto mohou historici veřejné debatě zásadně pomoci, a to především v úrovni výkladu symbolické podstaty artefaktu, neboť ta rozdmýchává ony diskuze, v průběhu času se často i mění a nabývá na mnohovrstevnatosti. Pro formování historické a kulturní paměti je pochopitelně důležitá i symbolická výpověď k současníkům. Někdy dokonce může i úplně vyčpět, což ale není náš případ. U Památníku osvobození na náměstí Republiky je patrný kontrast symboliky, která zřejmě komplikuje další rozhodování.
Pro někoho vyjadřuje vděčnost osvoboditelům Československa od nacistické okupace, památku padlých a připomínku děsivého válečného konfliktu, který změnil Evropu k nepoznání. Ovšem generace Čechů se v dobách komunistické totality učily o konci druhé světové války v souladu se sovětským politickým marketingem. I taková věc zásadně poznamená historickou paměť. Obraz osvobození byl totiž používán jako ideologický nástroj k upevňování moci Sovětského svazu a jeho sféry vlivu, přičemž s ním Sověti pracovali už v průběhu válečných operací. Ikonografie monumentů byla podřízena těmto potřebám. Proto také sousoší vyvolává historické reminiscence. Navíc stále častěji se setkáváme s využíváním podobných symbolů minulosti k rozšiřování vlivu současného Ruska.
Druhý život pardubického Rudoarmějce je spojen i s dalším neméně podstatným jevem, a to s demonstrací nadvlády komunistické moci nad společností skrze symboly ve veřejném prostoru a upevňováním ideologie totalitního státu v padesátých letech minulého století, s čímž úzce souvisejí okolnosti, které předcházely vzniku sousoší a které výzkumem doložil archivář Petr Mücke. Z archiválií je patrné, že tehdejší nomenklatura nejprve uvažovala o pomníku Josifa Vissarionoviče Stalina, ale než k zbudování monumentu došlo, změnily se politické okolnosti a sovětského diktátora bylo potřeba nahradit ikonograficky méně problematickým neznámým vojínem. Symbolika legitimizace tehdejší moci v závislosti na ideologickém i faktickém udržování sovětského impéria ale přetrvala.
A tady se debaty kolem pískovcového sousoší dotýkají sfér vyrovnání se s vlastní minulostí a paradoxu, který postihl třeba někdejší komunistický funkcionář a pozdější disident Klement Lukeš: „Zatímco my jsme v ulicích tančili a zpívali kolečka, ti druzí dýchali nedobrý vzduch sběrných táborů pro odpůrce Únorového vítězství." V archivu máme mnoho fotografií lidí oslavujících před sochou Rudoarmějce. Určitě pro mnohé dodnes má monument hodnotový význam a nepochybně i nostalgii. Ale máme i snímky, kdy lidé vyjadřují občanský vzdor právě i prostřednictvím onoho sousoší. V roce 1968 někdo do rukou pionýrky umístil dřevěný trám a okolí opatřil bílými prostěradly. V debatách kolem Rudoarmějce bychom neměli zapomínat na ty, kteří byli politickou mocí, jež jej instalovala, perzekuováni. Ostatně by si zasloužili být více připomínáni i ve veřejném prostoru.
Památník osvobození na náměstí Republiky v Pardubicích byl už od devadesátých let minulého století vyřazen ze seznamu kulturních památek. Památkáři nespatřují na sousoší umělecké kvality, pro které by bylo nutné je tímto způsobem chránit. Kvalita uměleckého a řemeslného provedení není pro podobné modly zas tak důležitá, jak už jsem několikrát zmínil, symbolický význam je pro uctívaní podstatnější. Přesto historici sledují i umělecké ztvárnění, a to i v kontextu okolní architektury a urbanismu, neboť to má především manifestační význam. Proto také Rudoarmějec část společnosti dráždí tím, kde stojí. Komunisté jej vztyčili na exponovaném místě nejen proto, aby bylo možné před ním vykonávat masové manifestační obřady, ale také proto, aby svou přítomností konkuroval starým monumentům, jako je kostel svatého Bartoloměje nebo pardubický zámek.
Nepřesná tvrzení, že přes sochu není vidět například na pardubický zámek, mohou vycházet i z reakce na tuto skutečnost. Umístění památníku je nepochybně citlivou záležitostí, protože patří do kontextu jeho symboliky. Zároveň je tu ještě rozvoj samotného území. Protože sousoší nemá památkovou ochranu, ani valných uměleckých kvalit, nemělo by být překážkou pro vytvoření nových urbanistických a uměleckých hodnot. Každá změna prostředí vyvolává emoce, neboť se mění, co je vryto do paměti, byť určité části obyvatel, je to vlastně jedno. Za muzeum mohu říci, že pro nás by případná deinstalace znamenala akt společenství v reakci na současný dějinný vývoj a potřeby obyvatel na městský organismus. Nejedná se o přepisování minulosti, ale vývoj a změnu, která k běhu času patří a kterou jsme schopni zdokumentovat. Pokud pak bude potřeba, můžeme artefakt deponovat v depozitárním areálu v Ohrazenicích.
Tomáš Libánek, ředitel Východočeského muzea v Pardubicích
(Výstup z veřejné debaty o památníku osvobození v Pardubicích, organizované Pamětí národa 8. dubna 2024, psáno pro Vlastivědné listy Pardubického kraje.)
