Ve znamení dvou mečů

Míšeňský porcelán ve sbírce pardubického muzea

Z Orientu až na náš stůl
Míšeň – to je pojem! Snad každý aspoň slyšel o slávě míšeňské porcelánky, založené jako první manufaktura svého druhu v Evropě na prahu 18. století. Evropané se s porcelánem, technicky nejdokonalejším keramickým výrobkem asijského původu, setkávali již ve středověku. Tehdy byl nanejvýš exotickou kuriozitou, ale s rozvojem zámořského obchodu začal do Evropy proudit ve větším množství. Ani narůstající objem dodávek nestačil k naplnění vysoké poptávky. Nepřekvapí proto, že evropští alchymisté s podporou vladařů usilovali o ovládnutí výroby porcelánu. Úspěšní byli až Ehrenfried Walther von Tschirnhaus a Johannes Friedrich Böttger na počátku 18. století. Původně byli angažováni s příslibem nalezení zlata a svým způsobem měli úspěch: ne nadarmo se porcelánu říkalo bílé zlato.

Augustus Rex
Zakladatel míšeňské porcelánky, saský vévoda a polský král August Silný, využíval svého monopolu pro ziskový obchod i pro vlastní reprezentaci. Hodlal v Drážďanech vybudovat palác s porcelánovými střešními taškami i obklady. Porcelán měl zdobit i interiéry. Pro uskutečnění svých záměrů angažoval král modeléra Johanna Joachima Kändlera. Jeho podíl na úspěchu míšeňského porcelánu je nedocenitelný. S pochopením pro specifika materiálu vytvořil Kändler svébytné, dodnes oblíbené míšeňské tvarosloví. Jeho porcelán se vyznačuje bohatými siluetami a rozmanitou plastickou výzdobou vycházející z dobově módní rokokové estetiky. Nepřekvapí, že Kändlerovy modely dodnes tvoří základ portfolia míšeňské porcelánky.

Míšeňský porcelán ve sbírce Východočeského muzea
Východočeské muzeum spravuje několik desítek kusů míšeňského porcelánu. Zastoupeny jsou všechny hlavní typy předmětů tvořících nabídku míšeňské porcelánky, na prvním místě stolní nádobí, ale i typické porcelánové figurky, svícny a hodiny. Vychutnejte si pohled na nejkrásnější kousky z našich sbírek objektivem Luďka Vojtěchovského!

Řeč výzdoby
Výzdoba míšeňského porcelánu se liší v závislosti na době vzniku. Zprvu míšeňští tvůrci napodobovali obtížně dostupné orientální originály, ale zanedlouho našli vlastní výraz. Jeho základem byla a je pečlivá ruční malířská práce, která stojí za filigránskými ornamenty, jemně malovanými zalidněnými scénami a za detailními malbami květin nejrůznějších druhů. Ne všichni míšeňští malíři a malířky působili přímo v továrně, často pracovali na volné noze, ve své domácnosti. Pro míšeňskou porcelánku to ale byla nežádoucí praxe, neboť ohrožovala její zisky. V roce 1846 proto omezila prodej nemalovaných polotovarů svého porcelánu domácím malířům a malbu soustředila do vlastních dílen.

Ve znamení dvou mečů

Od počátku existence míšeňské porcelánky usiloval král August o ochranu svého monopolu. Sloužily k tomu značky malované na vypálený výrobek před jeho glazováním (značky jsou proto pod glazurou a při výpalu se nezřídka rozpily). Podoba továrních značek se v čase vyvíjela, což umožňuje míšeňský porcelán datovat. Zprvu měla značka podobu stylizovaného monogramu AR (Augustus Rex), odkazujícího k zakladateli, ale záhy se vedle dalších značek prosadila ikonická dvojice mečíků. Připomínaly, že měl August právo nosit kurfiřtské meče a patřil tak k předním vládcům křesťanského světa. Ale pozor! Vzhledem ke své oblibě se již nedlouho po vzniku stala porcelánka obětí falzifikátorů, kteří se chtěli na popularitě tamních produktů přiživit a vědomě napodobovali vzhled míšeňského porcelánu i jeho značku. Ne každý kus porcelánu se dvěma mečíky je tak nutně produktem z Míšně.

Druhý život míšeňského porcelánu – váza z produkce Carla Thiemeho
Po omezení dodávek bílého nemalovaného míšeňského porcelánu na trh se otevřel prostor pro nové výrobce. Jedním z nich byl domácí malíř a starožitník Carl Thieme, jenž 17. září 1872 zahájil provoz porcelánky na drážďanském předměstí Potschappel. Podnik se záhy stal pro Míšeň konkurencí, neboť se zaměřil na stejný segment trhu: vyráběl luxusní zboží nejvyšší kvality pro náročné zákazníky. Thieme se svými spolupracovníky vycházeli vstříc dobovému vkusu, který žádal porcelán napodobující rokokové vzory. Jeden kus z nespočetné produkce zakoupili i majitelé slatiňanského zámku, Franz Josef a Wilhelmina Auerspergovi. V roce 1903 vázu věnovali jako svatební dar obyvatelům Slatiňan Boženě Vorreithové a Františku Kroufkovi, kteří se zúčastnili společenských setkání ve slatiňanském zámeckém parku. Knížata k velkorysému daru vedl snad sentiment: mladý pár byl ve stejném věku, jako jejich vlastní dcera Christiane, kterou téhož roku také provdali. Nadto se kníže Franz Josef nejspíš znal se ženichem z vojenské služby, v níž oba dosáhli velkých úspěchů. Bezmála 70 cm vysoká váza, která zůstala v držení potomků Kroufkových, se na letošním jaře stala součástí muzejní sbírky.

Autor výstavy: Jan Ivanega
Autor fotografií: Luděk Vojtěchovský
Odborná spolupráce: Lenka Bálková, Lenka Šafářová
Technické řešení: Marie Kantová