Východočeské muzeum v Pardubicích, Zámek čp. 2, 530 02 Pardubice vcm@vcm.cz
+420 466 799 240

Ilja Bílek, Luba Bakičová - skleněné plastiky

Kaňkův výstavní sál, 25.7.2014 - 28.9.2014

Na výstavě mohou návštěvníci obdivovat autorskou invenci obou výtvarníků prostřednictvím 45 skleněných děl doplněných velkoplošnými kresbami. Netradiční instalace podtrhuje výraz plastik. Ze skleněných artefaktů Luby Bakičové se v prosvětlených vitrínách stávají levitující tajemné předměty. Pro instalaci plastik Ilji Bílka byly kromě klasických soklů použity také rozměrné desky z pískovaného plochého skla. Vytvořily dva dlouhé pásy napříč sálem - jakési plynoucí řeky. Materiálová spřízněnost desek s prvky na plastikách spolu s architektonickou lehkostí nosné konstrukce vytvořila v sále velmi působivou a efektní kompozici.

Ilja Bílek je absolventem sklářského ateliéru Vysoké školy uměleckoprůmyslové pod vedením prof. Stanislava Libenského. Ideje nového pojetí utváření skleněné plastiky, kterými byl tento ateliér výjimečný, tedy prostupování se vnějšího a vnitřního prostoru díla se staly základem autorovy koexistence se sklem.
Svoji výrazovou polohu rozvíjí od počátku 80. let v kontinuální linii. Jejím základem je tvarová střídmost vytvářející přísný stavební řád. Pracuje s bloky skla tavenými ve formě i s tabulovým sklem, brousí je, matuje a lepí. V posledních letech používá barevně redukovanou škálu sklovin od opakních bílých, přes jemně zelenavé až po měkce prosvítající matované křišťály. Výsledkem jeho práce jsou plastiky ne nepodobné fascinující sbírce ohromných krystalů. (Zastavený čas) Prostupování se a střety tvarů v nich nejsou ve své podstatě podobenstvími o kolizních dramatických dějích. Jako by zachycovaly pouze pozastavený moment v procesu narůstání tvaru, daného předem přesně stanoveným řádem.
Práce z posledních let přinesly v autorově tvorbě zajímavý posun. Čisté krystalické tvary jsou konfrontovány s amorfními segmenty hmoty – jakoby si jimi prorážely cestu na povrch. O to více je pak efektní jejich elementární tvarová monumentalita světelný akcent průsvitu. Opět se naskýtá pocit srovnatelné fascinace nad přírodními jevy, kdy z beztvaré hroudy horniny vystupuje jako zjevení přesně hranovaný krystal (Soukolí, Zrcadlení, Sedvič). Přes obvyklou mohutnost formy je výraz Bílkových prací působivě intimní.

Luba Bakičová je absolventkou ateliéru skla profesora Bílka. Ve své výtvarné tvorbě pracuje se sklem v několika polohách a zjevně zkouší výrazově i obsahově různé cesty. Kombinuje sklo s jinými, výrazově odlišnými materiály, které specifikuje jako žárohmoty. Sklovina v jejím podání nehýří efekty, nesnaží se znázorňovat dramatické děje. Přesto je mysteriózním a tajemným materiálem. Akcentována je jeho přirozená vlastnost měnit se v pomalu tekoucí hmotu, posléze tuhnoucí v bizarních útvarech, ve kterých je sice zastaven čas procesu, ale pocitově je zachována jeho dynamika. Minimalistická forma a strohá brutálnost tvarů žáruvzdorných hmot kontrastuje s křehkou nenápadností na povrch vystupujících zářících krůpějí tekoucího skla, jindy je pevný tvar bizarně nesen kanoucími pramínky. (Oxymorón, Křehká opora, Brána)

Křehké komorní práce autorky ze souboru „nových designů“ akcentují kreativní destrukci a opětnou proměněnou konstrukci, mnohdy až na hranici nonsensu. Reminiscence na ikonická jména moderního světového designu v jejich podtextech mne oslovují jako hravý nadhled nad touto dnes mnohdy až nezdravě mytizovanou disciplínou. (Nelahev, Lahev Alvara Aalta, Tována na padělky)
O tom, že však autorka ve výtvarném výrazu nepostrádá rozmáchlou razanci svědčí její velkoplošné imaginativní frotáže s kresbou, které doplňují celou kompozici výstavy.

Výstava tedy představuje polohu autora s konstituovaným výtvarným názorem v dotyku s tvořícím se výrazem mladé výtvarnice. Nejedná se o vyhrocenou konfrontaci. Je zajímavým generačním setkáním, které dává možnost porovnání rozdílných přístupů k výrazu a využití materiálové podstaty skla ve výtvarném díle. Je zřejmý posun od fascinace možnostmi tohoto materiálu pro dramaticky monumentální dílo k jistému zcivilnění výrazu. To, co však ve skle stále zůstává zachováno, je schopnost nést a vyvolávat emoce. Lze jen věřit, že v tomto smyslu bude tato výstava pro návštěvníky ryze emočním zážitkem.